Advertisement
📷 ROMANTICKY ROZPRAŠUJI VLASTNÍ POPEL 📷***SCROLL DOWN FOR ENGLISH***
Fotografie neříká nutně to, co už není, ale pouze a najisto to, co bylo. Jednou jsem od jistého fotografa dostal svůj snímek, a ať jsem se snažil, jak jsem chtěl, nemohl jsem si vzpomenout, kde jsem byl fotografován; zkoumal jsem kravatu, svetr, abych zjistil, v jaké situaci jsem je měl na sobě; marně. Protože to však byl fotografický snímek, nemohl jsem popírat, že jsem tam byl (i když jsem nevěděl kde). Toto zakřivení jistoty a zapomenutí mi způsobilo závrať a „detektivní“ úzkost, šel jsem na výstavu fotografa jako bych odcházel na vyšetřování, abych se konečně o sobě dozvěděl něco, co už jsem nevěděl.
Jevištní esej. Volná adaptace posledního textu francouzského filosofa a sémiologa Rolanda Barthesa. V inscenaci jsou použity úryvky z děl Rolanda Barthesa: Světlá komora, Roland Barthes o Rolandu Barthesovi, Journal de deuil.
Inscenaci finančně podpořila Praha 7.
režie: Linda Dušková
scéna a spolupráce na konceptu: Zuzana Sceranková
kostýmy: Klára Fleková
hudba: Matyáš Řezníček
dramaturgická spolupráce: Jan Horák a Sodja Lotker
pohybová spolupráce: Tereza Ondrová
světelný design: Patrik Sedlák
asistentka scénografie: Anna Vohralíková
fotografie: Michal Hančovský
hrají: Karin Bílíková, Johana Schmidtmajerová, Ondřej Jiráček, Pavel Neškudla
--- ENGLISH VERSION ---
📷 I AM ROMANTICALLY SCATTERING MY OWN ASHES 📷
A photograph doesn’t necessarily speak of what is already gone but only of what once was. On one occasion a photographer gave me a picture of myself and, despite my trying really hard, I couldn’t remember where it was taken; I examined the tie, the sweater, in order to remember the occasion I was wearing it for; to no avail. However, since it was a photograph, I couldn’t deny I was there (even though I didn’t know where). This distortion of certainty and the fact of forgetting made me feel dizzy and gave me “detective” anxiety; I went to the photographer’s exhibition as if I was going to investigate, to finally learn something about myself that I already didn’t know.
Stage essay. Free adaptation of the last text of the French philosopher and semiologist Roland Barthes.
Roland Barthes (1915-1980) studied classical literature and philology. Barthes’s work never formed a coherent whole that would follow a single theoretical line. From the criticism of history, he gradually moved to general and applied semiology, and beginning the 1970s he started developing a completely unique way of thinking about literary texts, characterized by a resignation to generalising systems and a gradual fragmentation and emphasis on singularities and contingencies. Barthes’s last text is an essay on photography, entitled Camera Lucida, which in many ways suggests a new turning point in the development of his work, abruptly interrupted by his death in a car accident in 1980.
Excerpts from Roland Barthes’s works used in the play: Camera Lucida, Roland Barthes by Roland Barthes, Journal de deuil.
director: Linda Dušková
dramaturgical collaboration: Sodja Lotker, Jan Horák
scene: Zuzana Sceranková
costumes: Klára Fleková
music: Matyáš Řezníček
lighting design: Patrik Sedlák
movement collaboration: Tereza Ondrová
scenography assistant: Anna Vohralíková
Concept Collaboration: Zuzana Sceranková
Photo by: Michal Hančovský
cast: Karin Bílíková, Johana Schmidtmajerová, Ondřej Jiráček, Pavel Neškudla
length: 65 minutes
Advertisement
Event Venue & Nearby Stays
Studio Hrdinů, Dukelských hrdinů 530/47, 170 00 Praha, Česko,Prague, Czech Republic
Tickets
