Name: No Word for Home / Chybí slovo pro domov / لا كلمة للوطن، سوى العودة
Start: 2026-01-20T18:00:00+01:00
Location: Hybernská 4, 11000 Prague, Czech Republic

$No Word for Home \/ Chyb\u00ed slovo pro domov \/ \u0644\u0627 \u0643\u0644\u0645\u0629 \u0644\u0644\u0648\u0637\u0646\u060c \u0633\u0648\u0649 \u0627\u0644\u0639\u0648\u062f\u0629$

No Word for Home
Chybí slovo pro domov
‎لا كلمة للوطن، سوى العودة

Opening: January 20, 6:00 pm
Exhibition dates: January 21 – February 18
Umělkyně: Marie Tomanová, Alena Foustková, Klára Kusá, Karíma Al-Mukhtarová, Yara Abu Aataya, Leila Basma, Mona Hatoum, Arda Aslanian, a Laila Muraywid

This exhibition brings together female artists from the Czech Republic and the Levant, moving between English, Czech, and Arabic to explore exile as both a bodily and linguistic experience, and how the feminine form becomes a site where translation, displacement, and public memory collide.
Women who have had to rebirth themselves in other people’s languages. Women who crossed borders and woke up in bodies that no longer quite made sense, too visible, not visible enough, too foreign, too intimate. Exile doesn’t just move you on a map. It rewrites your flesh, then asks you to behave as if you were born fluent.
The title fractures on purpose.
In English, No Word for Home stops short, like someone biting down on the rest of the sentence.
In Czech, Chybí slovo pro domov admits there is a missing word for domov, for the slow, stubborn act of belonging.
In Arabic, لا كلمة للوطن، سوى العودة offers only return as a translation for homeland, a promise that may remain conditional.
Between these three lies the territory the works inhabit: women trying to thread themselves through incompatible grammars, national, linguistic, gendered. In the process, pieces go missing. A shoulder. A neck. The curve of a breast. The way desire sounded in one language and collapses in another. The feminine body becomes a text constantly revised by other people’s rules, redacted to be acceptable, desirable, employable, harmless.
Here, those edits are made visible, not as aesthetic effect, but as evidence. A filmed work built from private correspondence does not “share” intimacy. It contaminates it. It subtitles it. It drags it under public light until tenderness begins to feel mediated, filtered, processed, as if closeness must pass through someone else’s terms. A portrait refuses the clean consumption of the subject; the gaze meets you like a locked door, and you are forced to notice your own insistence on entry. These works don’t romanticise exile and they don’t resolve it. They don’t soothe the viewer into empathy. They say: this is what it costs to be readable, and this is what happens when readability is demanded.
And still, something slips through the gaps. A shared shiver. A familiar angle of the spine. The sense that, even in exile and misinterpretation, we recognise each other more than we are supposed to. The works sit in that charged space, uneasy, unexpectedly tender, where nothing translates cleanly, but meaning insists on arriving anyway.
Curator: R. K. Ní Crónaile
Supervisor: Karina Kottová
__________________________________________
No Word for Home
Chybí slovo pro domov
‎لا كلمة للوطن، سوى العودة

Vernisáž: 20. 1. V 18:00h.
Trvání výstavy: 21. 1. – 18. 2.
Artists: Marie Tomanová, Alena Foustková, Klára Kusá, Karíma Al-Mukhtarová, Yara Abu Aataya, Leila Basma, Mona Hatoum, Arda Aslanian, and Laila Muraywid

Tato výstava spojuje umělkyně z České republiky a Levanty a pohybuje se mezi angličtinou, češtinou a arabštinou, aby zkoumala exil jako tělesnou i jazykovou zkušenost a to, jak se ženská forma stává místem, kde se střetávají překlad, vykořenění a veřejná paměť.
Ženy, které se musely znovu narodit v jazycích jiných lidí. Ženy, které překročily hranice a probudily se v tělech, jež už nedávala úplně smysl – příliš viditelných, nedostatečně viditelných, příliš cizích, příliš intimních. Exil vás neposouvá jen po mapě. Přepisuje vaše maso a pak od vás žádá, abyste se chovali, jako byste se narodili plynně.
Název se záměrně láme.
V angličtině No Word for Home končí předčasně, jako by si někdo skousl zbytek věty.
V češtině Chybí slovo pro domov přiznává, že chybí slovo pro domov, pro pomalý, tvrdohlavý akt příslušnosti. V arabštině لا كلمة للوطن، سوى العودة nabízí jako překlad vlasti pouze návrat – slib, který může zůstat podmíněný.
Mezi těmito třemi jazyky leží území, které díla obývají: ženy, jež se snaží protáhnout samy sebe skrze nekompatibilní gramatiky – národní, jazykové, genderové. Přitom se některé části ztrácejí. Rameno. Krk. Křivka prsu. Způsob, jakým zněla touha v jednom jazyce a v jiném se hroutí. Ženské tělo se stává textem neustále revidovaným pravidly druhých, redigovaným tak, aby bylo přijatelné, žádoucí, zaměstnatelné, neškodné.
Zde jsou tyto zásahy zviditelněny – nikoli jako estetický efekt, ale jako důkaz. Filmové dílo vystavěné ze soukromé korespondence „nesdílí“ intimitu. Kontaminuje ji. Opatřuje ji titulky. Vytahuje ji na veřejné světlo, dokud něha nezačne působit zprostředkovaně, filtrovaně, zpracovaně – jako by blízkost musela projít podmínkami někoho jiného. Portrét odmítá čistou konzumaci subjektu; pohled se s vámi setká jako zamčené dveře a vy jste nuceni všimnout si vlastní neodbytnosti při pokusu o vstup. Tato díla exil neromantizují a ani jej neřeší. Neuklidňují diváka empatií. Říkají: toto je cena čitelnosti a toto se stane, když je čitelnost vyžadována.
A přesto něco proklouzne mezerami. Sdílené zachvění. Důvěrně známý úhel páteře. Pocit, že se i v exilu a dezinterpretaci poznáváme navzájem víc, než bychom měli. Díla setrvávají v tomto nabitém prostoru – neklidném, nečekaně něžném – kde se nic nepřekládá čistě, ale význam si přesto neústupně nachází cestu.
Kurátorka: R. K. Ní Crónaile
školitelka práce: Karina Kottová