Name: Marika Smreková, Lenka Jabůrková a Matěj Nytra: Vidět neviditelné / PREMIÉRA
Start: 2024-09-26T17:30:00+02:00
End: 2024-09-26T18:30:00+02:00
Location: Žižkostel

$Marika Smrekov\u00e1, Lenka Jab\u016frkov\u00e1 a Mat\u011bj Nytra: Vid\u011bt neviditeln\u00e9 \/ PREMI\u00c9RA$

Proč dospělý člověk postupně ztrácí chuť ke hře? Kdy vlastně dospívá a mění hru za práci? Proč si čas na svobodnou hru nacházíme tak složitě?
Od začátku 20. století se život ve městech stal bariérovým. Místa pro svobodnou hru, sport či zábavu se ohradila a společně s dětmi a jejich pečujícími byla vytlačena do neviditelných zón. A to proto, aby je kola modernity neohrozila. Některá současná hřiště se pokouší dohnat ztracený čas a pátrají po svobodných dobrodružstvích a fantazii pro děti tak jako o pozornost každého člověka válčí digitální progres nebo spousty práce a povinností. V důsledku toho dospělí (a nejen rodiče) mají méně času na děti ve společnosti a na zažívání společných chvil. Děti si hrají v institucích a prostorech pro ně od okolního světa oddělených a výchova je postupnými kroky vede k následování rutinních vzorců.
Co takhle oba světy zkusit znovu pospojovat? Práce a hra! Let’s plork! A umění jako volné pole imaginace a kooperace, nesoutěživé a proměnlivé, co to jen jde!
Jak zní a hřeje hromada předmětů vnímaná se zavřenýma očima? Jak si představit zapomenuté? Jak vidět mlčenlivé? Od koho se dospělý naučí nejvíce a kdy k tomu bude nejvhodnější chvíle?
V neopakovatelný a intuitivní se mění věcný svět materiálů, nástrojů, povrchů, barev, přírody a rukou, lidí, individuálních nápadů a divů. Z (ne)divadelního sálu se stává hřiště utopie, kde nezůstane kámen na kameni… Potkáme se a přiblížíme se k sobě. Přiložíme ruku k dílu. Oddechneme si od očekávání, plánů a úkolů. Co se o sobě samých můžeme naučit, když si vyměníme role? Když se vrátíme do dětství, vyrosteme do dospělosti nebo zestárneme?
💫 Tvůrčí tým: Marika Smreková, Lenka Jabůrková a Matěj Nytra
✨ VSTUPENKY ✨
🦜 26. 9. bit.ly/videt-26
🦜 2. 10. bit.ly/videt-210
🔴 🔴🔴 ENG
Why do adults gradually lose their desire to play? When do they actually grow up and replace playing for working? Why is it so difficult to find time for free play?
Since the beginning of the 20th century, life in cities has become full of barriers. Spaces for free play, sports or entertainment have been fenced off and pushed into invisible zones – together with children and their caregivers, in order to protect them from the wheels of modernity. Some current playgrounds are trying to make up for lost time, searching for free adventures and fantasy for children, just as digital progress or loads of work and responsibilities vie for everyone's attention. As a result, adults (and not only parents) have less time for children in society and for enjoying moments together. Children then play in institutions and spaces that have been for their sake disjoined from the surrounding world, and their education gradually leads them to follow routine patterns.
What if we try to reconnect the two worlds? Play and work! Let's ‘plork’! And art as a free field of imagination and collaboration, variable and without competition, as much as possible!
How does a pile of objects sound when perceived with eyes closed, and does it feel warm? How could we imagine what has been forgotten? Could we see the silent? From whom could an adult learn the most and when would be the most suitable moment for it?
The material world of tools, surfaces, materials, colours, nature and hands, people, individual ideas and wonders turns into a unique and intuitive one. Our (non)theatre hall becomes a playground for utopia, where no stone will be left unturned... We will meet and get closer to each other. Let's put our hands to work. We can take a break from expectations, plans, and tasks. What can we learn about ourselves when we switch our roles? When we return to childhood, grow into adulthood, or become old?
💫 Creative team: Marika Smreková, Lenka Jabůrková and Matěj Nytra
✨ TICKETS ✨
🦜 26. 9. bit.ly/videt-26
🦜 2. 10. bit.ly/videt-210